Zvu vás k velmi příjemnému setkání. S Janou Potužníkovou, autorkou pohádek pro děti a povídek, autorkou mnoha článků pro různé časopisy (Maminka, Betynka, Miminko, Dieta, Perfect Woman, Moje psychologie) copywriterkou, editorkou kuchařek a jednou z tváří projektu „Recepty pro děti“ a především maminkou. Pokecáme o kom jiném než o dětech, o psaní,  o pohádkách, o jídle… no je toho dost, tak hezké čtení :-). 

Určitě se vám stalo, že potkáte v životě někoho, koho jste potkali v pravou chvíli, aniž byste to v té době tušili. S Janou jsme se poprvé sešly tak dva roky zpátky.  Spojil nás dětský pokojíček pro její dceru Tinu. Já jakožto začínající autorka článků o interiérech jsem potkala svůj „psací vzor“, a Jana díky mě zase vzala na milost IKEU, ze které měla až do společného nákupu se mnou hrůzu :-). Nevím, pro koho to bylo přínosnější, nicméně dneska s jistotou vím, že jsem ve chvíli setkání s ní, byla ve správný čas na správném místě.

Nezapomeňte si ke čtení udělat kafíčko!

Jani, jak vypadá běžný pracovní den, v tak krásném a kreativním povolání?

Myslím, že docela obyčejně😊. Jako každá máma odvezu dceru do školky a mířím „do práce“. Jen mám tu výhodu, že ji mám doma a místo do kanceláře se zavřu do své pracovny. Pak jsou na řadě e-maily, hledání odborníků pro články, sbírání dat, brouzdání internetem, abych věděla, co se kde děje a měla dost podnětů pro nová témata… A teprve na konec přichází samotné psaní. Píšu prakticky každý den, ale co do objemu práce, psaní zásadní část práce vlastně nakonec netvoří.

Jak to celé jde skloubit s rodinou a jejím fungováním? Máš skvělý nápad, chuť sednout a psát, ale Tina zrovna potřebuje obléct panenku, dostane vlčí hlad nebo prostě jen prachobyčejně onemocní.

Psaní pro měsíčníky, jako je Maminka nebo Moje psychologie, má tu výhodu, že se plánuje hodně dopředu. Zatímco my si povídáme v lednu, já už chystám dubnová vydání. Takže pokud Tina onemocní, pracovní den mi to příliš nenabourá. Už proto, že ve svých 4,5 letech odpoledne ještě spí – klidně i dvě tři hodiny (vím, mám obrovské štěstí😊). A já si díky mateřské zvykla využít i ten relativně krátký čas a zvládnout během něj to nejdůležitější. A co nestihnu, odložím. Protože naštěstí můžu.

Horší je to vlastně v tom případě, kdy já sepisuji byť jen témata pro další vydání a ona přijde s něčím, co potřebuje „hned“. Jsem v pravé hemisféře, a ona mě tlačí do levé, logické, organizační. Přehodit výhybku mi dělalo dlouho problémy. Ale dneska už se s Tinou dá také na ledasčem domluvit. Umí chvíli počkat. Nemluvě o tom, že se o sebe už v mnoha směrech postará vlastně sama a u hladu jí stačí říct, kde co je.  Ne že by mě nezkoušela přemlouvat, abych jí svačinu připravila já, nicméně… obě víme své😊.

Jak dlouho se věnuješ psaní pohádek?

První pohádku jsem napsala asi v sedmi letech😊😊😊 Vím, to se nepočítá, ale pohádkové příběhy jsem si skládala v hlavě vždycky. Později i povídkové. Jen mě celé roky nenapadlo, že by to mohl chtít někdo číst! To se tak prostě stává: vy děláte něco, co považujete za obyčejné, běžné, a musí se najít někdo, kdo vám řekne, že by to asi bavilo vidět/mít/číst i někoho jiného. Já nejdřív vydala pár povídek, teprve potom si před asi dvěma lety troufla v Mamince zeptat: „Nechcete pohádky?“ V Mamince před tím nikdy nevycházely, přišlo mi to škoda. A když mi pak Tina začala sama vyprávět příběhy nebo když jsem ji začala poslouchat, jak si hraje, jaké příběhy u toho imaginárně prožívá, najednou se pohádky odehrávaly vlastně samy. Stačilo je zapsat.

Inspirací a zdrojem nápadů je nepochybně dcera, do této chvíle bych tomu rozuměla. Je však těžké napsat dobrou pohádku, tak aby byla schopná převálcovat tablety, telefony a všechny ty akční pohádky plné efektů a hlasité hudby?

Válcovat svými pohádkami takové věci nechci. Ale chci, aby byly tím vyvažujícím prvkem. Píšu je tak, jak si vyprávím s Tinou. Nepředpokládám u nich, že děti jsou „malé a něčemu nerozumí“, pro mě jsou chytří až na půdu. Intuitivní. A vím, nebo aspoň tuším, co je baví, co potřebují vstřebat za hodnoty do dnešního světa. Navíc se přiznám, že do příběhů pašuju někdy i výchovná poselství pro mámy a táty😊. Vlastně vůbec nejsem zastáncem úplně klasických pohádek plných umírajících matek, hladových sirotků, odstrkovaných Popelek nebo Růženek spících 100 let. Myslím, že klasické morální hodnoty, kvůli kterým pohádky mimo jiné mezi lidmi odjakživa kolují, potřebují dnes jiný „kabátek“. Proto napíšu spíš pohádku „O princezně, která (za trest) prděla“ než něco ve stylu Pyšné princezny, jakkoliv je vlastně základní model vesměs podobný. V obou případech je princezna nafoukaná a potřebuje dostat lekci.

Od receptů, jak napsat dobrou pohádku, se přesunu k jiným receptům. Proč projekt „Recepty pro děti“?

Protože jsou nabídky, které se neodmítají! Když moje kamarádka Jana Vašáková po letech odešla z postu šéfredaktorky FOODu znovu na volnou nohu a dostala chuť oprášit projekt, který zakládala před lety sama – v době, kdy já mateřství byla ještě vzdálená – nemohla jsem říct ne. S Tinou jsem si u jídla zažila ohromné souboje. Z části dané mými chybami, zčásti její povahou: jídlo je pro ni dodnes dost nepodstatné. Takže jsem uplynulé čtyři roky strávila často v zoufalých soubojích o „aspoň jednu lžičku“. A vím, že to tak má spousta maminek. Ať teprve začínají s příkrmy, nebo mají doma předškoláky a školáky. Je třeba o tom psát zas a znovu, sdílet osobní zkušenosti, varovat před chybami, které se nemusí dít, nabízet nové možnosti a vlastně i morální podporu a recepty. Kolikrát já marně hledala recepty!!! Většinu z toho, co Tina nakonec vzala na milost, jsem si prostě musela vymyslet na základě toho, jak jsem postupně nacházela suroviny, které mi (někdy doslova) nehodila na hlavu😊. Spousta maminek to potom vzdává hlavně se zdravým jídlem, a to je prostě škoda.

Myslíš si, že je dnes těžké vézt děti k zdravého stravování? Otázka je jednoduchá, jak to udělat, aby daly přednost zelenině před pizzou? Příklad z naší praxe. Oba jdeme příkladem, doma jíme zdravě, ale s rozumem, jsem zastáncem teorie, všeho s mírou a někdy tedy přimhouřím oko i nad hranolky. A stejně, když děti dostanou na výběr, vítězí na celé čáře to méně zdravé jídlo.

Dát jim zeleninu dřív než pizzu?:-) Dělám si legraci, vím, že to tak není snadné. Já si nastavila pravidla celkem jednoduše. Sladké ve smyslu čokoláda a gumoví medvídci se u nás neobjevilo před druhým rokem, a i pak to byla jen čokoláda hořká. Mléčnou ochutná, ale i dnes vám ji vrátí s tím, že je moc sladká. Doma jsme všichni jedli a jíme tuny ovoce, zeleniny, ryby milujeme nade vše. Tina i v podobě sushi, zrovna toho je schopná sníst porci dospěláka!:-) A pravidelně jsem přidávala nové potraviny: pohanku, jáhly, bulgur… A buď jsem měla štěstí, nebo našla chuťové kombinace, které Tina vzala na milost, ale všechno tohle jí doopravdy ráda. Hlavně v polévkách.

Navíc, já s ní o tom všem hodně, opravdu hodně mluvím. To, co jí, musí mít smysl. Odmalinka ví, že ovoce a zelenina jsou vitamíny a pomáhají jí být zdravá. Ví, že sýry a maso jsou bílkoviny a dávají jí svaly a sílu. A že čokoláda je jen na chuť, že tělo si z ní nic moc nevezme a nikdy ji nedostane za odměnu „až sní zeleninu“. Od nástupu do školky jsem nicméně stejně přidávala i ta méně zdravá jídla. Dítě se jim nevyhne. Přesto to mám jednodušší asi v tom, že jsme ve školce lesní, jídla jsou často v bio kvalitě, dopolední svačinku chystám Tině do batůžku sama, a odpolední připraví pro všechny děti pokaždé jeden z rodičů. Všechny mámy, které tam jsou, jsou mámy, které o jídle pro své děti hodně přemýšlí. Ano, najdete tam na svačinu sušenku – ale bude ovesná. A zajímavé třeba je, že jsem Tině nikdy nedala slazený jogurt. Až kolem dvou let jsem jí začala dávat ochucené tvarohy, ale vždycky namíchané půl napůl s bílým jogurtem. Dodnes je pro ni slazený jogurt pro změnu „moc sladký“ a je pro ni úplně běžné, že si vezme bílý. Miluje ho. Takže mluvit, dávat přednost tomu, co je to vhodnější, a nehroutit se z nevhodného. Zakázané ovoce by jednou mohlo moc chutnat.

Určitě máš velké pracovní plány do nového roku. Prozradíš je?

Tak to asi všechny zklamu – ale já neplánuju. Neumím to. A neumím ani plány dodržovat. Vždycky mám spíš přání. Aby Recepty pro děti šly svou cestou a bylo jim na ní dobře. Abych si mohla brzy zase zaeditovat v nějaké hezké kuchařce. Abych potkala nějakou, třeba jen jednu jedinou, novou příležitost. Místo plánů se spíš prostě snažím vytěžit to, co jde během roku „kolem mě“.

Nemůžu se nezeptat J. Bydlíš v novém domečku se zahradou, daleko od velkoměsta. Jaké interiéry se ti líbí a kde hledáš inspiraci, když zařizuješ svoje bydlení?

My jsme s mužem hodně minimalisté. Přiznám se, že ani rok po nastěhování u nás nenajdete žádnou vitrínku, poličku s „ozdobičkami“, ba ani jediný obraz na zdi – a to je sama mimochodem maluju😊😊😊. Výjimkou je Tinin pokojíček, kde se kupodivu poměrně sourodně potkávají dvě její velké lásky: mašinky a princezny. A ty najdete na podlaze i na zdech. Ale jinak mám ráda hodně dřevo a sklo. Podlahy světlé a lesklé u nás střídají tmavé, s designem dřeva. A hodně kytek. Do obýváku, který má opravdu štědré rozměry, jsem si vysnila malou vertikální zahradu, květinovou stěnu… Důležitá je pro mě v souhrnu vzdušnost, prosvětlenost (proto máme okna od podlahy ke stropu úplně všude) kombinovaná se zemitostí vybavení a jednoduchost. 

Jani, děkuji moc za rozhovor. Napište nám do komentářů něco hezkého, třeba jak to máte s pohádkami, jídlem nebo s novými plány a mě zajímá pochopitelně bydlení. Budeme se obě těšit.

Pro všechny, kdo se zájmem četl část o jídle, vkládám i odkaz na blog. Najdete tam spoustu receptů na chutná a zdravá jídla, užitečné rady pro nás rodiče a mnoho mnoho dalšího, tak hezké čtení na  Recepty pro děti.  Já se těším za dva týdny. Jdu vařit.